Postupimská konference byla rozpačitá formalita.

Po konferencích na Jaltě a v Teheránu se protihitlerovská kolice sešla v Postupimi, města těsně sousedícího s Berlínem. Ten se těžce vzpamatovával z posledních bojů 2. světové války na německém území. Namísto společné oslavy vítězství spojenců se konference stala demonstrací Stalinovy moci. Postupimská konference, která ještě neudělala konečnou tečku za 2. světovou válkou, už světu oznamovala zárodky nové války. Války, kterou o dva roky později Churchill pojmenoval jako válku „studenou.“

Přesto se Postupimská konference, která začala 17. července 1945, zapsala do světových dějin jako jeden mezník. Delegace vítězných velmocí vedli americký prezident Harry Truman, ministerský předseda Velké Britanie Winston Churchill a sovětský předseda rady ministrů Josif Vissarionovič Stalin. Churchila v závěru konference vystřídal místopředseda britské vlády Clement Richard Attleem.

Už počátek konference – celkem se uskutečnilo 13 zasedání – ukázal, že těsně po skončení 2. světové války byl Stalin nejmocnějším člověkem planety, a také toho náležitě využíval (než v srpnu 1945 spadly na Hirošimu a Nagasaki atomové bomby). Pokud se jednalo o demilitarizaci Německa, denacifikaci německých institucí, splácení reparací a zničení německého válečného průmyslu, panovala mezi účastníky konference shoda. Když došlo na jednání o hranicích států ve východní Evropě, poznamenal Stalin, že hranice Polska, Bulharska, Rumunska a Maďarska už jsou vytyčeny sovětskou vládou, do jejíchž vnitřních záležitostí nemá nikdo co mluvit. Souhlasil pouze s tím, že území Pruska bude společně spravovat SSSR a Polsko, za podmínky, že z něho bude do Německa odsunuto 10 milionů Němců.

Konference měla navrhnout plán na uspořádání Německa a zákony na odsouzení nacistických organizací, na demonopolizaci německého průmyslu a decentralizaci německé ekonomiky. Velmi zřetelně se začalo rýsovat ideologické rozdělení Evropy, což se projevilo povrchně formulovanými dohodami. Ale ani ty nebyly dodržovány. 26. července byla z Postupimské konference odeslána výzva k Japonsku, aby bezpodmínečně kapitulovalo.

Až při podpisu závěrečné zprávy o konferenci se v dokumentu objevila kapitola XIII nazvaná Spořádaný odsun německého obyvatelstva: „Mocnosti souhlasí s tím, že jakýkoli přesun obyvatel, k němuž dojde, se musí provádět organizovaně a humánním způsobem.“

Směrnici k organizovanému odsunu českých Němců, podle rozhodnutí Postupimské konference z 2. srpna 1945, schválila československá vláda až 14. prosince 1945. Do té doby už bylo z domovů na českém území nezákonně „divokým odsunem“ vyhnáno asi 500.000 lidí. Při následujícím organizovaném odsunu bylo v roce 1946 vystěhováno 2,500.000 lidí. V roce 1947 bylo vystěhováno asi 80.000 lidí. Lidé si směli vzít své věci o celkové váze 30 kg, přičemž jim českými komisaři, policisty, vojáky i četnými dobrovolníky byla zavazadla kontrolována. Cenné věci byly zabavovány.

Odsun menšího množství lidí byl odkládán až do roku 1948. Jednalo se zpravidla o jednotlivé drobné sedláky, z nichž někteří produkovali a odevzdávali státu víc potravin než celá vesnice osídlenců dohromady. Tito německy hovořící lidé po únorovém komunistickém převratu odešli za hranice v podstatě dobrovolně. Veškerý majetek po vyhnaném obyvatelstvu propadl československému státu.