Nudné Rychlé šípy a škola s mobilem.

Nedávno si mi stěžoval můj známý-starší učitel: "Pokouším se žákům občas vnutit nějakou literaturu, o které si myslím, že by je zaujala. Přinesl jsem své staré sešity s příběhy Rychlých šípů. Některé žáky to snad zaujalo, ale většinou byli otráveni „zastaralostí“ (patrně tím, že se tam nadává jen hymbajs, nikoli dopr.… nebo dopí..). Informoval jsem je, že všechny díly Rychlých šípů jsou v knihovně. Dívali se na mě, jestli se nestalo něco s mým mozkem."

Jeho stesky, stejně jako nedávné novinové články o slabých znalostech českých žáků, jsem považoval za přehnané. Vzpomněl jsem si na tohoto učitele při nedávné cestě ranním vlakem a při pohledu na tři dívky - podle batohů studentky - sedící u protějšího okna. Jezdíval jsem vlakem mnoho let denně do školy - už je to víc než čtyřicet let - takže jsem se pokusil přirovnávat.

Jezdilo nás tehdy žáků snad sto nebo více, všichni jsme se znali. Nebyl to vlak o třech poloprázdných vagónech jako nyní, ale "dělnický" parní vlak o nejméně deseti plných vagónech. Často nebylo, kam sednout. Žáci a studenti se tehdy od ostatních cestujících lišili tím, že hned po nastoupení do vagónu vytáhli z brašen učebnice nebo sešity a snažili se využít každou minutu a ještě něco "nabiflovat". Škola to byl dril, byl z ní strach. O tom, co se učilo, o tom se nediskutovalo, jestli to bude dobré pro život, nebo nebude. Učitel byl nějaký pán - i když se mu říkalo "soudruhu" - nejen pro žáky, ale i pro rodiče. Studenti se museli hodně snažit. Dostat se na střední školu nebylo jednoduché. Zásluhou silných poválečných ročníků střední školy totiž byly přeplněné, a tak hrozilo za sebemenší nedostatek vyloučení a nástup do "výroby." Stačilo připlést se do "policejní šťáry", které občas byly večer v nočních podnicích (z dnešního pohledu taková vinárna byl nudný komorní koncert), a hlášení šlo nejdříve do školy.

Ty tři dívky u protějšího okna seděly mlčky, v rukou držely mobilní telefony a soustředěně mačkaly tlačítka. Zprvu jsem myslel, že píšou SMS, ale asi nepsaly. Normálně by mě takové chování nepřekvapilo, ale vzpomínka na své žákovské jízdy vlakem mě přinutily rozhlédnout se po vagóně. Takové zaujaté "tiché mačkače mobilů" jsem na sousedních sedadlech objevil ještě čtyři.

Protože jsem nepostřehl, že by ty tři dívky po dobu jízdy spolu promluvily jediné slovo, napadlo mě, že se neznají, že vůbec to nejsou studentky, jen náhodou si k sobě sedly. Konečná. Lidé vystupují, pomíchali se. Vyjdu na ulici a náhodou vidím, že tři slečny z vlaku, s „ruksaky“ na zádech, vedle sebe kamsi jdou. Zřejmě do školy. Znají se tedy. Proč ale spolu nepromluvily? Nemají si co říci? Co je to za nenáročnou školu, že se na vyučování nemusí připravovat? Mají tak málo učení, že všechno umí? Nebo snad mají učivo zakleté v těch mobilech? Nelze přirovnávat s minulou dobou. Přesto je mi líto té nové generace, že se stala otrokem tlačítek a displejů. (M. Veselý, 18.1.2010)